27.2.2017

Jizerská 50 očima posledního závodníka

Vít Moravec stál na běžkách jen párkrát v životě, ale ani to mu nezabránilo startovat na padesátikilometrové trati ČEZ Jizerské 50. I když to letos nevyšlo až do cíle, odvaha se cení! Jaká je ČEZ Jizerská 50 z pohledu závodníka na chvostu startovního pole? Autentickou výpověď o zážitcích z výroční padesáté ČEZ Jizerské 50 napsal Vít Moravec.

Jak to bylo doopravdy na jubilejní 50. Jizerské padesátce? Povím vám to, v televizi totiž vidíte jenom takové to pozlátko, tu elitu, ale skutečné boje na trati vám unikají. Na běžkách jsem byl čtyřikrát v životě, nicméně pokud jsem chtěl někdy splnit Vítkovo extrémní desatero, musel jsem se na ně postavit ještě jednou. Samozřejmě zcela bez tréninku.

Před startem: Hážu tam totálně náhodnou mázu, vůbec tomu nerozumím, ani nevím, kolik je stupňů. J.R. říkal, že když je zima, tak chci modrou, a když teplo, tak bez filtru. Nebo tak nějak. Spoustu lidí si kolem mě povídá o tom, že byli na běžkách v zahraničí.

Start: Jsem jediný se starým typem vázání na běžkách (a tak to i zůstane do konce závodu). Začínám pozitivně a získávám první skalpy běžců za mnou. Bohužel mě Norové zavřeli v zatáčce...

0,8 km: Jsem poslední.

5 km: Hodná paní jedoucí v protisměru mě upozornila, že mám opačně běžky. Tedy ve smyslu levá místo pravé. A já si říkal, že mi to moc nejede, abych si nenabil tlamu, a že do kopce stromečkem chodím v podstatě po patách, což je pro mě o dost snazší než po lyžích, a jak to mají ti výrobci dobře vymyšlené.

6 km: Vtipkuji s pořadateli na občerstvovací stanici: - Prosím vás, nevíte někdo, kolik ztrácím na čelo? - Nóóó, mohlo by to být tak 40, možná 45 minut, můžu se podívat na mobil, ale těžko takhle říct, protože když... - Děkuji, to byl vtip.

10 km: Povzbuzení přichází od přítomné fotografky, jež právě zachytila kolem jedoucí vedoucí skupinu, která měla zrovna cestu paralelně se mnou. - Jedeme, jedeme, makej a nekoukej kolem sebe! - Koukám na profíky, ne... - To je pravda, tady je jediná možnost, jak je můžeš dneska vidět.

12 km: Při sjezdu jsem se na malý okamžik podíval na okolní hory a okamžitě jsem si rozbil tlamu. Za mnou se zrovna výjimečně vyskytoval pár, paní mi jela na pomoc, ale řachla taky. Pán sundal buřinku a organizátoři po sobě začali házet dorty.

14 km: Na občerstvovací stanici mě jeden z pořadatelů posílá rovnou na autobus, přímo rovně za nosem do Smědavy. Kývu, kývu, hodím blinkr rovně a jedu doprava na Jizerku.

15 km: Druhý se ptá, jestli jsem v pohodě. Lžu, že jsem.

23 km: Na Jizerce už mi bylo jasné, že limit na mezičase nestihnu. Nerozumím tomu, že mi lyže jedou stejnou rychlostí nahoru, rovně i dolů.

30 km: Strašné utrpení plné technických nedostatků končí na Smědavě, kde jsem sice nakonec zázračně stihnul mezičas o pět minut, ale na dalších 20 kilometrů už jsem jednoduše neměl. Potvrdila se tak známá pravda, že talent je pouze polovina úspěchu - nezbytná je i píle, kterou jsem nějakých sedmnáct let před závodem vůbec neměl. Dost mě zbrzdila také rozbitá běžecká stopa po většinu trasy - jel jsem až na konci, tak je to logické, ale klasiku bez stopy prostě nedávám (bruslit se nesmělo). Neustálé rozjíždění lyží a hrozba pádu, to mě stálo většinu sil.

Pořadatelé na trati byli skvělí. Smutné je zjištění, že bych pravděpodobně dosáhl lepšího času s běžkami v ruce. Celková bilance je tedy zhruba o tři tisíce míst a dvacet kilometrů horší, než jsem si přál.....Za rok to zkusím znovu!